Američtí Indiáni - kolonizace - genocida domorodých amerických indiánů,
původní počty obyvatel, rezervace a současnost

Obětí největší genocidy lidské historie byli američtí indiáni. Během kolonizace bylo Evropany různých národností přímo či nepřímo zabito nebo zavražděno okolo 60 000 000 domorodého obyvatelstva Ameriky. Určitými metodami genocida pokračuje dodnes.

Indiáni Jižní a Střední Ameriky:

Kuba, Hispaniola, Jamajka – Velké Antily měly v roce 1492, kdy připlul Kryštof Kolumbus, kolem 1,5 milionu domorodců. V roce 1550 na těchto ostrovech nezůstal ani jeden indián. Dosvědčuje to vyprávění Bartolomé Las Casase: Třebaže indiáni žili spořádaně, vtrhli do těchto zemí jako vzteklí vlci, kteří se vrhají na hodná a mírumilovná jehňata. A jelikož všichni muži, kteří přicházeli z Kastilie byli bezbožní, toužící po bohatství, nízkých vášních, zničili tyto země. Obyvatelstvo bylo rozehnáno a likvidováno. (Zpráva dominikánů z ostrova Hispanioly M. de Chiévres 1519 v Las Casas a obrana indiánů, Julliard, Éd.Paris, 1971).

Někteří se zorganizovali k boji, ale dříve či později je potkal stejný osud. Dopadli jako Kanibové (Martinik, Guadeloupe), Puelčové, Pikunčové, Tehuelčové na Pampě a Patagonii. Výjimkou byli Araukánci (Chile) vedení Valdiviou, jejichž odvaha a odpor ohromily dobyvatele.

Portugalci byla objevena v roce 1500 Brazílie – čítala asi 3 000 000 indiánů. V roce 1940 se jejich počet odhadoval na 500 tisíc, dnes jich není víc než 100 tisíc. Lze rovněž konstatovat, že tato genocida se uskutečňuje i dnes, neboť jen od roku 1900 bylo zlikvidováno 800 000 indiánů a 90 kmenů zcela zmizelo. „Pokrok“ průmyslové civilizace zatlačil vždy indiány do stále nehostinnějších oblastí. V roce 1910 byla vytvořena „Služba na ochranu" - SPI, jejíž funkcí v zásadě bylo pomoci indiánům ve výkonu jejich práv a prosazování lepších životních podmínek pro ně. Úřady časem zjistily, že funkcionáři SPI se nechávali snadno podplácet osadníky, dobrodruhy a zkorumpovanými vládními funkcionáři a sami prováděli prodej domorodců, se kterými špatně zacházeli až po mučení, včetně prodeje indiánských pozemků. Zavírali oči nad nejsurovějšími metodami, které prováděli nabyvatelé půdy, když jim indiáni nechtěli pomáhat. Zahynulo mnoho indiánů, mnozí byli prohlášeni za rebely. Mocní uskutečňovali kulometné masakry, ničení vesnic a jejich obyvatel dynamitem, otrávení arzenem a pesticidy. Po zrušení SPI vznikla národní nadace indiánů FUNAI.

V relativně krátké době se však ukázala být velmi bezmocnou, takže své poslání vůbec neplnila. Indiánské právo a FUNAI v Brazílii se zaměřují především na podporu „integrace indiánů do národního společenství“. To je cílem „Statutu indiána“, který sdružuje příslušná zákonná opatření. Kapitola II tohoto statutu udává, že pokud není indián asimilován, je pod poručenstvím státu a nemůže být chráněn brazilskou ústavou. Asimilovaný indián však není již indiánem, protože se zřekl své kultury. Pro indiána tato „asimilace“ znamená octnout se na nejnižším stupni společenského žebříčku. Znamená to bídu, žebrotu, alkohol, pro ženy prostituci. Indián nemá žádnou zákonnou existenci ve své jinakosti a ve své specifičnosti a nemůže vykonávat platné právní úkony bez pomoci příslušné poručnické agentury. Někteří experti odhadují, že poručnický systém zbavuje indiány základních lidských práv a posouvá je do situace podobné legalizovanému otroctví. Statut indiána upírá domorodcům možnost vlastní volby, týkající se jejich budoucnosti. Článek statutu 60 uvádí o „psychickém vývoji“ místo kulturního rozvoje a považuje indiána za člověka, který není ještě vyvinut, to jest, je jako dítě! Považuje jej vůbec ve skutečnosti za člověka? Statut indiána mu nepřiznává ani vlastnictví pozemku (tento zůstává majetkem federálního státu). Články 34, 35, 36 v třetí části umožňují deportaci celých domorodých populací na základě pouhého dekretu prezidenta republiky z různých důvodů včetně „národní bezpečnosti a rozvoje“. Jak směšné, že by snad měla hrstka nynějších indiánů ohrozit bezpečnost státu...

Pokud jde o indiánskou populaci v Mexiku – dle odborných prací školy v Berkeley, žilo v Mexiku v roce 1519 v době příchodu Cortéze 12 000 000 indiánů. Po 120 letech, uprostřed 17. století, jich podle Erica Wolfa bylo jich jen 1 270 000! Následovalo dobytí mayské říše Alveradem v roce 1523 a incké říše Franciskem Pizzarem v letech 1532 až 1537. V rozsahu 20 let byly zničeny říše budované po staletí.

Obyvatelstvo Střední a Jižní Ameriky, odhadované na 70 milionů před příchodem Španělů doktorem Rivetem a školou v Berkeley, pokleslo cca na 20 milionů. Samotná aztécká říše o síle 25 000 000 v roce 1519 po 30 letech dosáhla jen šest milionů, aby čítala sotva jeden milion na konci 16. století. V těchto oblastech i nedávno docházelo k masakrům indiánů. Amnesty International ve své zprávě z roku 1985 uvádí masakry v témže roce v Chiapas, v Tazacacumu dne 24. března 1983 a v oblasti Comitam v roce 1985. Masakry indiánů armádami a „protivzbouřeneckými milicemi“ jsou stále, protože jsou indiáni podezíráni, že se spolčují se skupinami partyzánů.

Indiáni Severní Ameriky:

Odhady počtu obyvatelstva na území Spojených států a Kanady byly v době příchodu Anglosasů na začátku 17. století po dlouhou dobu velmi nepřesné. Oficiálně Američané nejdříve uváděli, že to byl jeden milion, nyní se uvádí 2,5 milionu, ale ve skutečnosti se ukazuje, že to bylo okolo 10 000 000 indiánů. Zkreslení počtů mělo vést ke snížení významu indiánů a k minimalizaci rozsahu genocidy, která přivedla počet indiánů v roce 1900 na pouhých 250 tisíc! Rozdíl vznikl především v počátcích kolonizace, pozdější období a kmeny v něm, byl, - jako jediné ve staleté historii dobývání - spočteny poměrně přesně.

Vyhlazování indiánů bylo dlouhou tragickou a krvavou řadou masakrů. To všechno bylo provázeno porušováním smluv a vychytralými krádežemi území, podsouváním alkoholu, úmyslnou nákazou smrtelnými infekčními nemocemi atd. Kromě toho bylo systematicky, účelově organizováno vyhladovění. Například v oblasti prérií představoval bizon pro indiány základní podmínku přežití. Bizoni byli nepředstavitelným způsobem vybíjeni a v roce 1884 žili už jen desítky kusů. Na východních prériích nejsou počty přesně známy, ale jen na západních prériích bylo těchto ušlechtilých zvířat za pouhých 50 let zmasakrováno na 60 000 000 !

Vojensky, psychologicky nebo hladomorem byly indiáni vytlačeni do rezervací. „Rezervace“, které byly v některých obdobích téměř koncentračními tábory a do nichž byli indiáni vykazováni, představovaly vážné porušení článků Mezinárodní konvence, prevence a represe zločinů genocidy Spojených národů, které odsuzují „vážný zásah do fyzické i duševní nedotknutelnosti členů skupiny a záměrné podřizování skupiny existenčním podmínkám, které nutně způsobují jeho celkovou nebo částečnou zkázu“. Špatné životní podmínky v indiánských rezervacích způsobovaly, že jedno ze tří dětí zemřelo do šesti měsíců po narození! Celkově bylo v některých rezervacích zaznamenáno 100 úmrtí na 1000 narození, pro srovnání v té době u Američanů pouze 8.

Ctihodní pánové dokázali vytvořit ústavu Spojených států, na níž jsou mnozí Američané dodnes hrdi, ale jaksi v ní tehdy zapomněli na jediné právoplatné obyvatele, indiány... Sama za sebe hovoří skutečnost, že mnoha indiánům bylo v USA až v roce 1924 uznáno občanství a volební právo. I tuto věc ale museli indiáni vykoupit krví, protože se tak stalo až po jejich loajální službě v armádě Spojených států v 1. Světové válce.

Potom, co se zdařilo vyhladovění, zmocnění se té nejlepší půdy a přemístění do rezervací, pokračovala vláda v účelovém rozkladu zbytků indiánského způsobu života. Došlo k rozpadu kmenové pospolitosti, zákazu svobody vyznání, posílání dětí do internátních škol se zákazem nošení indiánských věcí a používání rodného jazyka.

I v Severní Americe byla rádoby snaha zajistit indiánům práva. V roce 1854 byl zřízen Úřad pro indiánské záležitosti, který byl však podřízen stejným lidem, kteří genocidu způsobili... Dokonce nedávno, v padesátých letech, inicioval vznik Reorganizačního zákona, jehož cílem bylo zrušit rezervace a indiány „asimilovat“. Během osmi let úředně vymazaly 61 kmenů! Několik set tisíc indiánů muselo opustit rezervace a stali se zoufalými bezdomovci obývajícími gheta.

I současná situace je nadále tragická. Mezi indiány jsou sebevraždy dvojnásobné než u bělochů. Postihováni jsou především mladí lidé. Jeden indián mezi 14–24 lety má 4x větší snahu se zabít než běloch. Podvýživou trpí 75 % indiánů. I alkoholismus a drogy způsobují mezi indiány značnou zkázu - postihují jednoho muže ze čtyř, jednu ženu z osmi. Indiáni ve městech mají s alkoholem a drogami větší potíže než v rezervacích.

Východiskem pro podstatně lepší postavení a uznávání této rasy, jako rovnocenného partnera s bělochy ve společnosti, je sjednocování indiánského hnutí, které existovalo i v minulosti. Tendence ke sjednocování za účelem vzájemné obrany byla u příbuzných a sousedních kmenů. Svazky, které postupně vznikaly, získávaly zkušenosti z organizace a řízení – zpočátku byla utvořena liga, která se postupně utužovala ve federální sjednocení. Časté vojenské střety zesílily tendence k sjednocování, zejména těch kmenů, jejichž způsob života a racionálnější vývoj měl poměrně vysokou úroveň oproti ostatním kmenům. Tyto kmeny měly též předpoklady objektivnějšího posuzování pozitiv sjednocování. Byl to vývoj od nižší organizace k vyšší, k němuž došlo rozšířením principu, který sjednocoval rody v kmen.

V Severní Americe, v době jejího objevení, existovalo několik indiánských konfederací. Byla to konfederace Irokézů – složená z pěti nezávislých kmenů, konfederace Creeků z šesti kmenů, konfederace Ottawa ze tří kmenů, liga Dakota ze »sedmi ohňů rad«, konfederace Moki v Novém Mexiku, složená ze sedmi pueblos, a aztécká konfederace tří kmenů v údolí Mexika. Lze předpokládat, že stabilizovaní indiáni v jiných částech Mexika, rovněž ve Střední a Jižní Americe, byli zpravidla organizováni v konfederacích, skládajících ze dvou nebo více příbuzných kmenů. Utvoření konfederace při nestálých územních poměrech bylo obtížným úkolem. Nejsnazší bylo uskutečnění konfederace u usedlých indiánů, díky blízkosti jejich pueblos a malým rozměrům jejich území. Konfederace však vznikaly i u kmenů s nižším stupněm rozvoje, například právě u Irokézů.

Přes všechno utrpení, indiánské národy stále žijí a snaží se o obnovu. Nejsou už jen vymírajícím národem a v současné době jich žije více jak 2 miliony. Přesto, z důvodů velmi bídného problémového života indiánů, je nutné, aby americká i světová veřejnost věnovala této populaci podstatně více pozornosti, než tomu je doposud. Aby alespoň částečně mohlo být naplněno, že indiáni měli být spojovacím článkem – jakýmsi mostem mezi životem v souladu s přírodou a moderním způsobem života průmyslové civilizace. Běží sice některé programy, finanční sociální či kulturní obnovy, ale vše je to zatím velmi málo k tomu, aby byly křivdy alespoň z části napraveny. Jsou tací, kteří mnohé z indiánů označí za nepřizpůsobivé, ale je třeba si uvědomit, že populaci jde zdegenerovat třeba během pár desítek let a indiáni čelili útlaku po staletí...

Videa z rezervací:

Níže je video ukázka, jak je na tom dnes tento kdysi vznešený národ. Kam a jak ho Američané začlenili do společnosti... Nejde o žádný samovolný pád civilizace, ale o lidi, kteří byli a stále jsou úmyslně ničeni. Je zde většinou neúrodná půda, více jak 80 % nezaměstnanost, alkoholismus, drogy, gangy, několikanásobně větší úmrtnost novorozenců a dětí, sebevraždy mladých. Katastrofální zdravotní stav, jehož výsledkem je průměrný věk 44 let - nejnižší na světě! V USA je to větší tragédie v tom, že to je jedna z nejvyspělejších země světa, kde v útrobách přežívají podvedené a zničené indiánské duše. Nabízí se desítky otázek a odpovědí, jak je možné, že tato tragédie stále většině lidí, nejen za mořem nedochází... Že by se jako řeklo, mají dnes šance stejně jako jiní, tak mohou třeba odejít a snažit se? Copak je dnes možné, jen tak vyrůst v marasmu a studovat z ničeho? Důvody nezájmu jsou stejné, jako ty dříve - půda, bohatství a moc. Musela by se totiž naskytnou otázka spravedlivého přezkoumání porušení dohod, nucení jednat pod nátlakem, uznat genocidu a následně třeba i navrátit některá území, odškodnit na psychických útrapách atd. Je přece ale lepší nechat vše být nebo nastolit takové podmínky a "pomoc", aby se dalo zmocnit i jejich zbývající půdy...