Řeč náčelníka Seattla ke svému lidu a odpověď prezidentu USA
kvůli koupi jejich země a odchodu do rezervacve
roce 1855
Původní řeč náčelníka Seattla. Jeho výroky byly prorocké nejen k prezidentu Franklinu Piercovi, ale i k těm dalším… Některé novější verze byly už bohužel dost upraveny a zkresleny. A to zejména ekologickými aktivisty…
Bratři, nad našimi otci se obloha nad námi slitovala po mnoho stovek let. Nám připadá neměnná, ale to se může změnit. Dnes je čistá. Zítra může být zakryta mrakem. Má slova jsou podobná hvězdám. Nepohasínají. Na to, co Seattle říká, se může velký náčelník ve Washingtonu spolehnout stejně, jako se vaši bílí bratři spoléhají na návrat ročního období.
Syn bílého náčelníka nám přinesl slova přátelství a dobré vůle. To je od něj laskavé, i když víme, že naše vzájemné přátelství nepotřebuje. Jeho lidí je jako stébel trávy pokrývajících prérii. Mých lidí je jako stromů rozptýlených bouří po pastvinách.
Velký - a dobrý, jak věřím - bílý náčelník nám posílá nabídku koupit naši zem. Ale bude nás dál chránit tak, abychom mohli pohodlně žít. To vypadá šlechetně, zvlášť, když již rudý muž nemá žádná práva a potřebuje respekt. Je to možná i moudré, zvlášť, když již nepotřebujeme rozlehlou zem. Kdysi mí lidé pokryli tuto zem jako příliv hnaný větrem přes zbytky ulit v mělčinách. Ale ty časy odešly a s nimi byla zapomenuta i někdejší síla našich kmenů.
Ale já nebudu plakat nad odchodem mého lidu. A ani z toho nebudu vinit naše bílé bratry. My také neseme část viny. Když se naši mladí muži rozhněvali nad nějakou špatností, ať již skutečnou či domnělou, a hrozivě pomalovali své obličeje černou barvou. Jejich srdce byla také hrozivá a černá. Byla tvrdá a jejich krutost neznala mezí tak, že naši starci jim v tom nemohli zabránit.
Nechte nám naději, že se již nikdy nevrátí válka mezi rudým mužem a jeho bílým bratrem. Můžeme ztratit vše a nezískat nic. Mladí muži vidí zisk v pomstě, dokonce když ztratí svůj vlastní život. Ale starci, kteří v dobách války zůstávají v pozadí, matky, jež ztrácejí své syny - ti to vědí lépe.
Náš velký otec Washington - jež musí, od doby, kdy George posunul své hranice na sever, teď být otcem naším tak jako vaším, - náš velký a dobrý otec k nám posílá slib po svém synovi, který je jistě velký náčelník mezi svými lidmi, že nás bude ochraňovat, pokud uděláme to, co chce on. Jeho stateční vojáci budou pro mé lidi silná zeď a jeho velké válečné lodě naplní naše přístavy. Potom už nebudou naši staří nepřátelé na severu - Haidaové a Tsimshiamové - déle strašit naše ženy a starce. Potom se stane naším otcem a my se staneme jeho dětmi.
Ale může se to tak skutečně někdy stát? Váš Bůh miluje vaše lidi a nenávidí moje. Položí své silné rámě okolo bílého muže a vede jej za ruku tak, jak vede otec malého chlapce. Své rudé děti však opustil. Vaše lidi činí každý den silnějšími. Brzy zaplaví celou zem. Ale moji lidé jsou odliv, který se již nikdy nevrátí. Ne, Bůh bílého muže neumí milovat své rudé děti nebo je nemohl ochránit. Jsme teď sirotky. Již není nikdo, kdo by nám pomohl.
Tak jak tedy můžeme být bratry? Jak může být váš otec i naším otcem a dovolit nám vzkvétat a posílat nám sny o budoucí velikosti? Váš Bůh je zaujatý. Přišel k bílému muži. Nikdy jsme jej neviděli, nikdy jsme neslyšeli jeho hlas. Dal bílému muži zákony, ale neměl jediného slova pro své rudé děti, které kdysi bezpočetně zaplnily tuto zem tak, jako hvězdy zaplnily oblohu.
Ne, jsme dvě oddělené rasy a musíme nadále zůstat odděleni. Mezi námi je toho jen málo společného.Pro nás je popel našich otců posvátný. Jejich hroby jsou posvátnou půdou. Ale vy jste poutníci, hroby svých otců necháváte za sebou a nestaráte se o ně.
Vaše náboženství bylo do desek z kamene vyryto železným prstem zlého Boha tak, abyste jej nezapomenuli. Rudý muž to nemůže nikdy pochopit ani si to zapamatovat. Naše náboženství jsou cesty našich předků, sny našich starců, jež jim poslal Velký Duch a zrak našich vůdců. A to je napsáno v srdcích našeho lidu.
Vaši mrtví zapomenou na vás i na kraj svého zrození, hned překročí hrob a stoupají ke hvězdám. Jsou rychle zapomenuti a již nikdy se nevrátí. Naši mrtví nikdy nezapomenou na tuto krásnou zem. Je jejich matka. Stále ji milují a pamatují si její řeky, vysoké hory, její údolí. Touží po životě tak, jako ten, kdo je sám, touží po smrti. A jejich duchové se často vracejí nás navštívit a potěšit.
Ne, den a noc nemohou žít dohromady. Rudý muž bude vždy ustupovat před postupujícím bílým mužem tak, jako po svahu hor utíká mlha před ranním úsvitem.
Vaše nabídka tedy zní příjemně a myslím si, že naši lidé ji přijmou a odejdou do rezervace, kterou jim nabízíte. Budeme žít odděleně a v míru. To pro slova Velkého Bílého náčelníka, která jako příroda bez velké tmy promlouvá k mému lidu - tmy, jež se shlukne kolem nás, jako se shlukuje noční mlha jdoucí od moře do vnitrozemí.
Již mnoho nezáleží, kde strávíme zbytek našich dnů. Není jich mnoho. Noc Indiánů bude tmavá. Žádná jasná hvězda nezáří na jeho obzorech. Vítr je smutný. Osud sráží rudého muže k zemi. Při každém svém kroku slyší přibližovat se svého ničitele a připravuje se zemřít tak, jako zraněná laň slyší kroky lovce.
Již jen nemnoho měsíců a o nemnoho více zim, žádné z dětí velkých kmenů, které kdysi žily v této široké zemi nebo se teď toulají v malých skupinkách v lesích, nebude truchlit nad hroby lidí kdysi stejně silnými a plnými nadějí, jako jste teď vy. Ale proč bych měl truchlit nad odchodem mých lidí? Kmeny jsou tvořeny muži, nic víc. Muži přicházejí a jdou jako vlny moře. Slza, modlitba k Velkému Duchu, žalozpěv, to všechno navždy odešlo z našich toužících pohledů. Jen bílý muž, se kterým šel Bůh a rozprávěl s ním, jako přítel s přítelem, může být ušetřen obvyklého osudu.
Nakonec se můžeme stát bratry. Uvidíme...
Zvážíme vaši nabídku. A až se rozhodneme, dáme vám vědět. Měli bychom ji přijmout, ale již tady a teď kladu jednu podmínku: nechceme, aby nám bylo někdy upřeno právo navštívit hroby našich otců a přátel. Každý kousek této země je pro můj lid posvátný. Každé úbočí konce, každé údolí, každá mýtina a strom jsou svaté ve vzpomínkách a zážitcích mého lidu. Dokonce i ty nemluvné kameny podél břehu hlasitě křičí události a vzpomínky ze života mého lidu. Země pod vašima nohama promlouvá láskyplněji k našim krokům, ne k vašim, protože je to popel našich otců. Naše holé nohy znají spřízněné doteky. Země je bohatá na životy našich předků.
Mladí lidé, matky, dívky, malé děti, jež zde kdysi žily a byly tady šťastní, dál milují tato osamělá místa. A s příchodem večera lesy ztmavnou příchodem mrtvých. Až z této země zmizí poslední rudý muž a jeho vzpomínky se stanou jen příběhem mezi bílými, tyto břehy se budou nadále hemžit našimi neviditelnými mrtvými. A když si budou děti vašich dětí myslet, že jsou osamoceni v polích, lesech, obchodech, silnicích, nebo v tichu lesů, nebudou osamoceni. V noci, kdy jsou ulice vašich měst ztichlé, a vy si myslíte, že jsou prázdné, budou přeplněny vracejícími se duchy, jež je kdysi zaplnili a jež nadále milují tato místa. Bílý muž nebude nikdy sám.
Buďte tedy spravedliví a s laskavostí se rozdělte s mým lidem. Mrtví mají také moc...
Ostatní články:
Tradiční modlitba severoamerických Indiánů
Řeč náčelníka Seatla k prezidentu USA
Abdikační projev Rudého Oblaka
Kolonizace a Genocida Indiánů v číslech
Vybití bizonů za účelem vyhladovění Indiánů
Autumn Peltier - dětská aktivistka
Josephine Mandamin a Autumn Peltier