Abdikační proslov Rudého Oblaka
Níže je abdikační proslov Rudého Oblaka (Maȟpíya Lúta 1822 - 1.12.1909) v době, kdy byla v rezervacích rozvrácena kmenová rada a odstaven vliv náčelníků a rozparcelovány pozemky na jednotlivé indiány za účelem rozkladu kmenového soužití. Rudý oblak byl jeden z hlavních náčelníků Siouxů – slavný válečník, jež později jako první odešel do rezervace a dál bojoval politicky. Za života prosadil zachování alespoň části původního území. Je doposud jediným vůdcem, který během války donutil k oficiální kapitulaci vládu USA. Po jeho nájezdech vojsko vyklidilo několik pevností a území a vláda podepsala kapitulaci s mírovou smlouvou. Jestliže si uvědomíme, že tuto řeč pronesl v době, kdy byl svědkem rozkladu, devastace a ponižování sebe i svého národa, můžeme ho vnímat jako významného státníka. Tato řeč je zkrátka poplatná své době, nalezneme v ní výrazy, se kterými nebudeme souhlasit, když neznáme okolnosti tehdejšího života, ale nalezneme zde i vztyčné body, které mohou být stále inspirací do budoucnosti...
Mé slunce zapadlo. Mé dny jsou u konce a kolem mne se vkrádá tma. Než navždy ulehnu, chci promluvit ke svému lidu. Slyšte mne, mí přátelé, neboť není doba na to, abych vám lhal. Velký Duch stvořil nás indiány a dal nám tuto zemi, abychom v ní žili. Dal nám bizony, antilopy a jeleny, abychom měli jídlo a oblečení. V našich lovištích jsme se mohli pohybovat volně. Nikdo nestavěl kolem našeho území hranice. Byli jsme svobodní jako vítr a jako orlové, neposlouchali jsme ničí rozkazy. Bojovali jsme proti svým nepřátelům a pořádali hostiny pro své přátele. Měli jsme spousty dětí a veliká stáda koní. Naši staří mužové byli moudří a vyznali se v posvátných věcech. Mladí muži se starali o koně a milovali děvčata. Bydleli jsme v týpí, takže nás nevěznil žádný dům.
Nikdo neříkal: ‚Po tuto čáru je má země a za ní je tvá.‘ Takovým způsobem žili naši otcové a byli šťastni. Pak přišel do našich lovišť cizinec – bílý muž. Dali jsme mu jídlo a dary a řekli jsme mu, ať odejde v pokoji. Podíval se na naše ženy a zůstal v našich týpí. Potom přišli jeho přátelé a postavili cesty přes naše území. Cetkami a korálky si kupovali děvčata, která jsme milovali. Přinesli máza wakhán, záhadné železo, které střílí. Přinesli také mní wakhán, tajemnou vodu, po které se z mužů stávají blázni.
Než do naší země přišli bílí muži, Lakotové byli svobodný národ. Měli své vlastní zákony a vládli si tak, jak se jim to zdálo dobré. Tehdy byli nezávislí a šťastní. Tehdy si mohli sami vybírat, kdo bude jejich přítelem a proti komu budou bojovat. Muži byli tehdy stateční a dalo se jim věřit. Bílí muži přišli a vzali nám naši zem. Postavili kolem nás hranice a udělali pro nás zákony a neptali se nás, jaké by nám vyhovovaly. Bílí muži udělali takové zákony, jaké vyhovovaly jim, a přinutili nás k poslušnosti. To není pro indiány dobré. Bílí muži se snaží udělat bělochy i z indiánů. Snažit se přinutit indiána, aby se choval jako běloch, je asi tak nemoudré jako pokusit se natřít jeho kůži na bílo. Ale bílí muži nám vzali naše území i vyhubili naši zvěř, takže musíme jíst jídlo bílého muže, nebo zemřít. Prezident nám dával sliby. Poslal k nám komisaře a ti slibovali, že když dáme bělochům naši zemi, budou nás živit a šatit, dokud se nestaneme soběstačnými. My, starší indiáni, jsme komisařům řekli, že umíme bojovat o koně a ženy a také obstarat maso a oblečení lovem zvěře, ale neumíme se hrabat v zemi a přinutit ji, aby z ní rostlo jídlo a oblečení. Řekli jsme jim, že posvátné síly – Táku Wakhán – dali Lakotům k obživě a odívání bizony. Řekli jsme jim, že naše země je všude tam, kde se bizoni pasou, a že země bizonů je zemí Lakotů. Ale tam kde se potulovali bizoni, jsou dnes na kůlech natažené dráty, které označují zemi, kde se bílý muž lopotí, aby dostal ze země jídlo. A na místě bizonů je dnes dobytek, o který se musejí lidé starat, aby vůbec přežil.Dříve se Lakotové ve své zemi proháněli po celé dny na koních od východu až po západ slunce, ale nyní musejí jezdit po cestách, a když překročíme hranice, které kolem nás bílí lidé nakreslili, řeknou nám: ‚Nesmíte vstupovat na území, které je mimo cesty.‘ Říkají nám, že my jsme indiáni a oni jsou běloši a že s námi se musí jednat jinak než s bílými lidmi. To je pravda. Ale bílí lidé by měli říci, jak se má jednat s nimi, a indiáni ať zase řeknou, jak by se mělo zacházet s nimi. Ale tak tomu není. Bílí muži řeknou, jak se má zacházet s bílými i s indiány, a Lakotové k této věci nemohou říct nic. Komisaři a další bílí muži, které k nám posílá prezident, nám říkají, že bílí lidé vědí, co je pro nás nejlepší. Jak je to možné? Žádný běloch se nenarodil jako indián, tak jak by mohl jako indián smýšlet?
Komisaři
slíbili, že naše děti dostanou vzdělání, aby byly moudré a myslely tak,
jako myslí bílí lidé. Mnohé z našich dětí do škol odešly, narodily se
však z indiánských rodičů a smýšlejí jako jejich rodiče.
Naše děti nemohou zapomenout na svůj lid. Naši staří lidé jim vyprávějí o době, kdy se Lakotové toulali přes pláně svobodní jako vítr a nikdo jim nemohl říci ‚jděte tam‘ nebo ‚zůstaňte zde‘; o době, kdy muži nepracovali, nelopotili se a nemuseli zůstat na jednom místě; o době, kdy jedinou starostí bylo lovit bizony a udržovat týpí; o době, kdy stateční muži mohli získat respekt a slávu na válečné stezce – pak naši mladí zpívají indiánské písně a chtějí být takoví, jako byli Lakotové, a ne takoví, jako jsou běloši.
Kněží a misionáři nám říkají, že než k nám přišli bílí muži, žili jsme hříšně. Čí je to vina? Žili jsme přesně tak, jak jsme se naučili, že je správné žit. Měli bychom za to být potrestáni? Nejsem si jistý, jestli je pravda, co tito lidé říkají. Jako dítě jsem byl veden k tomu, že Posvátné síly (Táku Wakhán) jsou mocné a mohou dělat zvláštní věci; že se mám snažit o to, abych si je naklonil a usmířil se s nimi; že mi mohou pomoci nebo mi ublížit; že mohou být dobrými přáteli nebo strašnými nepřáteli. Byl jsem vychován s tím, že Slunce (Wí) je Wakhán Thánka, že je Nejvyšší posvátnou silou (Iyótan Wankátu) a že je naším Dědečkem (Thunkášila), a naši lidé se k němu obraceli jako ke svému Otci (Até). To mě naučili moudří muži (wičháša ksápa) a šamani (wičháša wakhán). Učili mne, že náklonnost posvátných mocností si mohu získat tím, že budu laskavý ke svým lidem a nebojácný před svými nepřáteli, tím, že budu mluvit pravdu a žít poctivě, tím, že budu bojovat za svůj lid a jeho loviště. Učili mě, že Táku Škanškán (Posvátný patron všeho, co se pohybuje) je Wakhán Thánka, že Ínyan (Kámen – posvátný duch všeho, co je nehybné) je Wakhán Thánka, že Wakínyan (Hromovládné bytosti) jsou Wakhán Thánka, že Thathánka (Bizon) je Wakhán Thánka, že Anúng Ité (Dvojí tvář) je posvátnou mocností zla, stejně jako Heyókha (služebník Hromových bytostí) a Iktómi (mytický šibal). Tyto věci se vždy připomínají před Tancem slunce. Lakotové jim věřili a žili tak, aby si Nadpřirozené síly (Táku Wakhán) naklonili. Šamani uměli s pomocí dobrých sil (wakhán wašté) léčit nemocné a zaháněli zlé síly (wakhán šíča). Posvátný dvounohý (mytický medvěd) učil Lakoty, které byliny jsou dobré pro léčení.
Když ještě Lakotové v tyto věci věřili, žili spokojeně a umírali šťastní.
Co víc nám může nabídnout bílý muž? Táku Škanškán zná mou duši (nagí), a až zemřu, půjdu s ním. Pak budu se svými předky. Jestli to nebude v nebi bílého muže, budu rád. Mým otcem je Wí (Slunce). Wakhán Thánka bílého muže jej přemohl. Ale já mu zůstanu věrný. Stíny přede mnou jsou dlouhé a temné. Brzy ulehnu a již nevstanu. Ale dokud je má duše v mém těle, můj dech se ubírá směrem ke Slunci, neboť ono je vševědoucí a ví, že já jsem mu stále věrný.
Na sklonku života r. 1909, řekl Rudý Oblak také toto: Bílí nám dali hodně slibů, více než jsem si zapamatoval. Ale splnili jen jeden - slíbili, že nám vezmou naši zem... a vzali si ji. Jsem chudý a nahý, ale jsem náčelník tohoto národa. My nechceme být bohatí, ale správně učit naše děti. Chceme klid a lásku.
Ostatní články:
Tradiční modlitba severoamerických Indiánů
Řeč náčelníka Seatla k prezidentu USA
Abdikační projev Rudého Oblaka
Kolonizace a Genocida Indiánů v číslech
Vybití bizonů za účelem vyhladovění Indiánů
Autumn Peltier - dětská aktivistka
Josephine Mandamin a Autumn Peltier